Hlavně potichu

Máme tu takový nešvar! Rozmohlo se nám tu mlčení a pasivita. "V čem?" ptáte se. Co mlčení se týče, mohli jste se s ním všichni setkat například při přípravě dopravních staveb.

Obecné náhlé divení se, co že nám to kde vyrostlo za hloupost, vždyť to přece nebylo potřeba... Chvíli si zanadáváme a potom se smíříme s tím, že už to tak je. Říkám si - výborná taktika, skoro jak z knihy od Sun-c´ "Umění války".

Zdá se, že efektivita takového přístupu je výborná. Nikomu nic moc neukazovat, potichoučku našlapovat, pak to rychle vyhodit ven, přečkat pár nadávek a pak je zase klid a všechno je skvělé, jak to máme rádi. Je tomu opravdu tak nebo si to jenom namlouváme?

No a co teprve ta pasivita? Ta spočívá v principu "kdo nic nedělá, nic nezkazí". Hojně ho můžeme vidět kolem sebe, kdy progresivní a potřebné změny jsou upozaďovány a potlačovány, byť by měly sebevětší přínosy. A proč tomu tak je? Takové změny s sebou totiž nesou i potřebu otevřené diskuse a je obecně známo, že co člověk, to názor. Nicméně je také známé, že silná vedoucí osobnost na takové věci musí být připravena a nemůže se vyhýbat jakékoli konfrontaci a nepříjemnostem. Musí hledět do budoucna.

Žel bohu, v tomto městě nevyhrává přemýšlení nad co nejlepší budoucností, ale utápění se v přítomnosti, o které se povídá, jak je skvělá. Hledí se na to, abychom si nikoho nepopudili, možná i kvůli tři a půl roku blížícím se volbám, ale nehledí se na budoucnost města, které snad ještě pořád máme rádi.

Petr Vařbuchta