Člověk člověku člověkem

Uplynulé dva roky nám ukázaly, jak rychle dokáže dnešní doba otřásat základy našich jistot. Jak nám téměř ze dne na den přeskládá životy a změní plány. Když po těch dlouhých dvou letech začala svítat naděje na návrat do normálu, přišlo opět něco, co jsme nikdo nečekal. Rusko ztělesněné Vladimírem Putinem a jeho mocenskou touhou zaútočilo na sousední Ukrajinu. Pod falešnou záminkou začalo bombardovat ukrajinská města, od letišť a vojenských cílů přešlo velmi rychle na bombardování obytných čtvrtí, škol a nemocnic. Neštítí se ani něčeho takového, jako je Ženevskou konvencí zapovězené útočení na jaderné elektrárny.

Válka ale není řešení. Válečné utrpení, hlad a bída nejvíce dopadají na obyčejné lidi. A proto jsme svědky největší migrační vlny od druhé světové války v Evropě - statisíce až miliony Ukrajinců vyhnala ruská invaze z jejich domovů. Muži zůstávají bránit svou vlast, ženy a děti prchají na Západ do bezpečí.

Je zajímavé sledovat, jak podobu této bezprecedentní invaze dotváří i válka na poli informačním. Zatímco v prvních hodinách a dnech bylo ve veřejném prostoru dobro a zlo jasně rozeznatelné, po několika týdnech dezinformační masáže se začínají objevovat hlasy namířené proti Ukrajině i prchajícím lidem z ní. Navzdory tomu, že je to Rusko, které cenzuruje, vypíná sociální sítě a zavírá protestující proti válce, aby mohlo šířit svou propagandu. Jsou zpochybňovány informace od nezávislých médií a novinářů, kteří nasazují svoje životy, abychom my měli ověřené zprávy z Ukrajiny.

Nezbývá proto, než se zase obrnit trpělivostí a tím, co je podstatou našeho bytí. Být druhým lidem člověkem. Kdo může, pomáhá. Kdo nemůže nebo nechce, nemusí. V tom je to kouzlo. Zároveň nás nečeká lehká doba, rostoucí ceny mohou do problémů uvést i mnohé z nás. Proto nebuďme k druhým slepí a pomáhejme si navzájem. Někdo může nabídnout pomoc uprchlíkům, někdo spolujízdu kolegyni v práci, někdo laskavé slovo. V tom je naše síla.

Hana Hajnová